Můj pobyt ve tmě

Ntunel

Ráda bych se s vámi podělila o mé zkušenosti z pobytu ve tmě.  Hned na začátku podotýkám, že jsem k pobytu ve tmě nepřistupovala s nějakými očekáváními. Přečetla jsem kolem toho několik knih i různých článků, viděla několik zajímavých videí. Šla jsem tam trochu ze zvědavosti, trochu také proto, že jsem se chtěla posunout někam dál, zjistit, kde mám nějaké mezery a nedostatky, pročistit se. Vybrala jsem si úmyslně místo v domě, nikoli v chatičce, jako mnozí. Jsem trochu rozmazlená a mám ráda své jisté pohodlíčko. Při představě, že budu tápat ve tmě, kde mohu narazit třeba na myši a nebo i jinou havěť…jsem měla jasno. Podvolila jsem se i vegetariánské stravě, přestože stále ještě občas maso pojídám. Nechtělo se mi ale jet nikam až tak daleko, a tak jsem si objednala pobyt v jižních Čechách.

Nastupovala jsem ve čtvrtek dopoledne. Dorazila jsem do místa pobytu trochu se smíšenými pocity – vydržet 7 dní ve tmě a tichu, o samotě – nějak jsem si to najednou nedokázala představit. Karel byl velice příjemný, uvítal mě, vzal mi zavazadlo. Hned mi to trochu postrčilo a měla jsem z toho lepší pocit. I dům, kde se pobyt měl odehrávat, byl velice hezký, takový útulný a přátelský. Absolvovala jsem „přijímací pohovor“ se všemi informacemi o pobytu, o jídle, případném přerušení pobytu a tak. Dostala jsem vybrat ze dvou pokojů. Hned se mi zalíbil ten první. Byl větší, prostornější, necítila jsem se tam tak stísněně. I když …neměl vůbec žádná okna, odspodu až nahoru byl obložen nějakou tmavou pěnou, aby nic neprosvítalo. Světlo se rozsvěcelo I zhasínalo venku. Zase na mě padla troche tíseň… Vybalila jsem si těch pár věcí, které jsem si vzala s sebou. Dvě volná trika, abych se mohla pohybovat a třeba I cvičit a nic mě netísnilo, tepláky a svetr, pokud by mi bylo chladněji, hygienické potřeby. Vše jsem si v klidu a za světla okoukla, kam dávám hřeben, jak vypadá sprchový kout a záchod, co mám na jídelním stole a tak. No a během půl hodiny se zhaslo. Chvilku to trvalo než jsem se rozkoukala, ale ejhle, není to tak zlé, jak to původně vypadalo. Usadila jsem se na postel a asi hodinku jsem meditovala. To mě troche posílilo a tak jsem se rozhodla “omakat” si celý pokoj po tmě. Když bylo rozsvíceno, vypadalo to jednoduše, moc nábytku tam nebylo. Teď, když byla tma, se mi podařilo dvakrát zabloudit. Trochu jsem zazmatkovala, ale nakonec jsem se zorientovala

První den jsem přežila díky střídání meditací a chůze. Při chůzi se mi začaly objevovat “na stropě I stěnách” pokoje různé obrázky, vypadalo to jako nějaká mapa, na kterou vždy zacílil reflektor, ale nezaostřil, takže jsem vůbec nepochopila o co jde. Ptala jsem se sama sebe – je to minulost, budoucnost? Je to jen nějaký přelud? Nebylo to ale strašidelné, a tak jsem to neřešila.

Večer jsem usnula jako když mě do vody hodí a spala jsem dobře. Zdály se mi nějaké docela živé sny, kde jsem řešila nějaké vztahové problémy, které ještě nemám v sobě úplně vyřešené.

Druhý den jsem opět střídala meditace s chůzí a přidala jsem I několik hodin pouhého sezení sama se sebou a přemýšlení a samomluvy. Při chůzi jsem opět viděla stejné obrázky jako předešlý den, zároveň se přidaly různé světelné “efekty” a I obrázky jakésy chámové kopule zevnitř a mnoha sochami, detail jsem ale vůbec nerozeznala. Usnula jsem hodně brzy a s malými přestávkami jsem spala asi 12 hodin. Ve snu jsem opět řešila nějaké drobnosti, které bylo třeba ještě dočistit.

Třetí a čtvrtý den probíhaly podobně. Meditovala jsem I několik hodin. Různě jsem si vizualizovala a čistila všechny čakry a uvolňovala celý svůj organismus. Cítila jsem, jak energie probíhá celým mým tělem, v noci jsem dokonce vibrovala v břiše. Energie bylo čím dál vice. V noci jsem v opravdu živých snech řešila moje nedořešené problémy. Vše bylo absolutně v pohodě. Čtvrtý den jsem ve snu potkala mojí duchovní průvodkyni, o které jsem do té doby nevěděla. Vypadal jako malá, 10ti letá holčička. Řekla mi, že je moje průvodkyně už delší dobu a stará se o moji hojnost, spokojenost a pohodu. Chtěla jsem vědět, jak se jmenuje. Tvářila se, že jméno není důležité. Zeptala jsem se jí, jestli jí mohu říkat Arielka. Moc se jí to sice nezdálo, ale nakonec souhlasila. Chápu, že pro tyto bytosti jméno není důležité.

Pátý den přišla malá krize. Začalo se mi stýskat – po mých pejscích, po manželovi, po slunci, dennim světle, prostoru. Prostě hrůza. Podařilo se mi tuto krizi ustát díky meditacím, ale od té doby už to nebyla ta pohoda jako předtím. V noci jsem špatně spala, Zdály se mi nějaké nesmyslné sny, které jsem si I dovyprávěla jako nějaký příběh ráno. Při chůzích jsem stale viděla obrázky, sochy a tak, záblesky, ale I různé pohybující se stíny. Můj pečovatel, který mi nosil 1x za 24 hodin jídlo, mi vysvětlil, že to jsou nervy, že mozek je stale zvyklý na podněty a teď mu chybí. Trochu mi to pomohlo, ale moc ne. Od této chvíle jsem cítila úzkost ze tmy. Vzpomněla jsem si, že jako malá jsem měla ze tmy strach a zřejmě to ještě stale přetrvává. Spala jsem opravdu špatně, budila jsem se každé dvě hodiny.

Šestý den – opět medituji a chodím. Někdy mám pocit, že si I něčím svítím, mohu rozeznat obrysy nábytku. Najednou jakoby ze zadu u levého ucha se mi rozsvítil reflector. A pak I u pravého ucha. Trochu jsem se lekla, ale když to zase zhaslo, uklidnila jsem se. Břéťa mi řekl, že to jsem viděla mojí vlastní auru. Bylo to pro mě velká motivace. Ovšem úzkost mě neopouští…

Sedmý den – stale mám úzkostné stavy. Mluvím se svými duchovními průvodci a tyto stavy se pomalu uvolňují. Také jím daleko méně, než před nástupem na pobyt. Vlasně čím dál méně. Také metabolismus se mi zrychlil. Energie stale přibývá, chvilkami mi vibruje celé tělo. Mám I lepší sluch a hmat.

Čeká mi poslední noc. Nemohu usnout. 12. Hodin, 01 hodina a pak zřejmě usínám. A konečně ráno. Už se nemohu dočkat, až vyjdu ven na světlo. Břéťa přichází až ve 12. Hodin, pomalu otevírá dvře, aby světlo do mého pokoje dopadlo jen málo a postupně. Rozsvěcím po asi 25 minutách. Balím se a těším se ven. Ale ouha, není to tak jednoduché, motá se mi hlava a zvedá se mi žaludek. Musím sin a světlo znovu zvyknout. Povídáme si s Břéťou asi 3 hodiny. Dostala jsem certifikát o úspěšném ukončení pobytu ve tmě a knihu, na památku kamínek. Cítím fůru energie a trochu I euforii. Vyrážím autem zpět k domovu, ale musím se opravdu soustředit na jízdu, mám docela problem, cítím se troche jako opilá nebo malátná. Jedu raději pomalu. Asi po hodině už jsem absolutně v pohodě.

Působení mého pobytu prý budu cítit až půl roku.

Příště Vám napíšu, jaké pozitivní změny mě můj pobyt ve tmě přinesl a ještě přináší.

1-1342621